RNDr. Rudolf Hlaváček, brdský botanik, vám představuje nejrozšířenější brdskou květenu: vřes obecný

29|4|2024 - RNDr. Rudolf Hlaváček

* RNDr. Rudolf Hlaváček, botanik Hornického muzea Příbram, vám nyní rád přiblíží nejrozšířenější vřes obecný. Je neodmyslitelnou součástí brdské květeny.

Inzerce

---

Každý ho již v Brdech viděl.
A kdo ještě v CHKO Brdy nebyl, a teprve přijede, uvidí jej: nejrozšířenější vřes obecný.

Nízký, stále zelený keřík vřes obecný je neodmyslitelnou součástí brdské květeny.
Jako běžný druh zdejších lesů a rašelinišť jej uváděl již na počátku 20. století jeden z nejvýznamnějších českých botaniků, absolvent příbramského gymnázia a brdský patriot prof. Karel Domin.
Ke vzniku rozsáhlých vřesovišť došlo ovšem až později, a to na přelomu 20. a 30. let minulého století, kdy byla v Brdech zřízena dělostřelecká střelnice. Expanzi vřesu na odlesněných vojenských plochách umožnily jeho biologické vlastnosti – je to světlomilný druh, který dobře snáší neplodná stanoviště na živinami chudých mělkých a kyselých půdách, dokonce dokáže růst i na tak extrémních stanovištích, jako jsou skalní štěrbiny.

Úzké jehlicovité listy účinně snižují výpar vody, což vřesu umožňuje úspěšně překonávat suchá období s nedostatkem vody v půdě. Avšak současně je schopen osidlovat i trvaleji zamokřená stanoviště s rašeliníky. Tyto vlastnosti dokonale odpovídají nabídce stanovišť na dobře osluněných cílových (dopadových) plochách (Tok, Jordán, Brda), kde v kyselými horninami budovaných vyvýšených hřebenových partiích převládají živinami slabě zásobené, v důsledku odlesnění silně degradované mělké kamenité půdy, u nichž v parných létech dochází i k relativnímu vláhovému deficitu, zatímco na plošinách a mírných svazích jsou půdy náchylné k zamokření a zrašelinění.

Foto: RNDr. Rudolf Hlaváček, Hornické muzeum Příbram

Kdyby vřes mohl mluvit, řekl by: nebojím se požárů!

Nejpůsobivější pohled nabízejí vřesoviště v druhé polovině léta a na začátku podzimu.
V tomto období jsou svahy cílových ploch pokryty kobercem kvetoucích keříků vřesu obalených myriádami drobných fialově růžových květů. Existence vřesovišť je ale podmíněna zachováním trvalého bezlesí. V minulosti byly náletové dřeviny na cílových plochách eliminovány především působením občasných požárů, které vznikaly většinou při výbuchu dopadajících dělostřeleckých granátů.
Tento „požárový management“ podmiňoval cyklické střídání vegetace – na vypálených vřesovištích vznikaly nejprve řídké trávníky s převahou třtiny chloupkaté a vegetativně zmlazujícími brusnicemi brusinkou a borůvkou, na extrémně neúživných půdách pak rovnou porosty brusnic.

Vřes, který není schopen vegetativního šíření a své porosty musí proto obnovovat ze semen, se začal prosazovat až později. K výraznějšímu zvýšení jeho pokryvnosti a k obnově vřesovišť docházelo nejdříve ve třetím roce po vypuknutí požáru. V méně exponovaných částech výcvikového území byly nálety dřevin uměle vyřezávány.

Po odchodu armády však nyní hrozí, že cílové plochy zarostou lesem a vřesoviště zaniknou.
K tomuto procesu docházelo v okrajových partiích ploch už v minulosti. Světlomilný vřes v porostech náletových dřevin, březinách a smrčinách, pomalu mizí a je nahrazen jinými druhy, především pak zastínění lépe snášející trávou metličkou křivolakou a brusnicí borůvkou.

Foto: Redakce ObjevBrdy.cz

Nerozměrné porosty vřesu se vyskytují i v okolí Brd.
V současnosti se s nimi nejčastěji můžeme setkat v údolí Vltavy, kde mnohdy osidlují i primární, činností člověka nepodmíněná a téměř neovlivněná stanoviště (hrany skal, skalních ostrožny, skalní terásky, strmé erodované údolní svahy).

Na rozdíl od druhově chudých brdských vřesovišť se v nich objevuje více druhů, z nichž některé, např. česnek šerý horský nebo bělozářka větevnatá, již patří mezi druhy rozšířené u nás především v teplejších nížinách a pahorkatinách. Teplomilněji laděná vřesoviště můžeme spatřit i na okraji Brd. Patrně nejlépe vyvinuto je zde na Jinecku při obci Křešín, a to v přírodní památce Na horách.

Rádi vám představujeme: RNDr. Rudolf Hlaváček, botanik

Po absolvování přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, obor ochrana životního prostředí, nastoupil r. 1983 jako botanik do Okresního muzea Příbram.
Právě toto Okresní muzeum se později (r. 2003) přejmenovalo na stávající Hornické muzeum Příbram.

Zabývá se především studiem a dokumentací rozšíření cévnatých rostlin na území bývalého okresu, přičemž hlavní oblastí, jíž se systematicky dlouhodobě věnoval a věnuje, jsou právě Brdy.
K jeho aktivitám patřilo též pole ochrany přírody. Kromě odborného servisu zajišťuje management některých ochranářsky významných lučních porostů nacházejících se také mimo chráněná území bývalého okresu Příbram.

(ruh)